Staré stromy

OCHRÁNCE STARÝCH STROMŮ ANEB PROČ CHRÁNIT STARÉ STROMY,(úvaha v obecné rovině), KDO CHCE CHÁPAT, POCHOPÍ, ČTĚTE CELÉ

Někoho mé články o starých stromech iritují, jiní napadají, jiní mně pochlebují, jiní plácají po zádech a mnozí se bojí vyjádřit svůj názor.

Proč staré stromy?

Jednoduše. Mají právo na život. I když jsou staré, duté, polámané, polosuché, pořád jsou živé. A jsou živé, i když jsou mrtvé. Obývají se stovky druhů živočichů. Máme právo je zabíjet? Haníme co se děje v Indonésii a děláme to samé. Staré stromy jsou živou architekturou a k nám lidem umí hovořit. Někdo s nimi umí mluvit, sdílet s nimi radost a bol, stromy vyprávějí, stromy dávají život a stín, vodu, bydlení stovkám druhů živočichů a milionům jedincům. A teď přijde ouřada, sotva po vysoké škole, nebo ouřada , který potřebuje vykázat nějakou činnost v přeplněných kancelářích, ouřada s nějakou mocí a funkcí. V jednom velkém městském parku, který byl dříve oborou, před deseti lety káceli velké stromy. Ve kbelících se váleli polomrtví netopýři a plši. A na otázku co s tím budou dělat, mně dělníci

 

řekli, my nevíme. To šéf. Víte jak to kolikrát končí? Zvířata se vyhodí,aby nebyly oplejtačky se zákony. V tichosti.

Lidé se bojí, že jim spadnou na hlavu a rozbijí majetek. A užitek?

Odpovím otázkou. A to se nebojíte jít po silnici, po chodníku, po městě, že vás srazí rychlejedoucí automobil, nalitý či zdrogovaný řidič? Bojíte se tedy, že když půjdete lesem, že na vás spadne strom, když jdete na houby? Jedna dvě, klíště jde, tři, čtyři, spadne strom na hlavu, pět šest, sežere tě vlk či medvěd, sedm osm za zadkem máš vosu, devět deset do lesa nelez? Teď jsem si vymyslil tuto říkanku, kterou vždy tak nějak si zpívám v duchu. Lidé se dnes bojí přírody! To je hlavní důvod. Sníh a led v zimě klouže , v létě nás spálí slunce. Víte, ono je to těžké posuzovat, ale recentní druh Homo sapiens domesticus se přírody obává a bojí. Vidím a slyším to dennodenně. Je to hodně smutné. Lidé se o tom kolikrát bojí mluvit, protože je jim vyhrožováno. Jestli ty stromy nepokácíte, podepište mi zodpovědnost, kdyby se něco spadlo, zodpovíte si to! Nebo příště vám nedám páci! No, a co obětujete? Budeme tedy všude jezdit v autech, sedět v kancelářích, na přírodu se dívat v dokumentárních filmech? A co když shoří televize! Víte kolik televizorů již vyhořelo kvůli špatné elektroinstalaci? Zavřeme tedy elektrárny? Zamysleme se nad tím. A sázení jiných a odolných druhů podél silnic? Měli bychom sázet autochtonní druhy, nebo-li domácí. Jaká je to krása, vůně, chuť, když jdete alejí podél cesty, která je lemována ovocnými stromy. Můžeme je obejmout, přivonět, pohladit a sníst jeho plody. každý si přijde na své. Jak krásné jsou trnky v jarní krajině, ony voní a trnky plody mají více vitamínu C než citrony. Kdo nezvládne řízení auta, ten by asi neměl moc jezdit. Ano, kolikrát v televizi vyzdvihují, že řidič narazil do stromu. A co tisíce značek a reklam podél silnic. Ó, pardon, reklama vydělává, ta u silnice stát musí. Opět priorita člověka. Život je až, ano až za penězi a mocí.

Kdo tu byl dříve?

Na mnoha místech se kácí stromy, které tu stála před 80 120, 200 lety. Nikomu nevadily. Najednou se kolem postaví satelitní městečko, sklady, silnice, domečky a co se stane? Strom. Je asymetrický, velký, starý, vykotlaný, pro mnohé lidi hnusný! Raději sázejme ony jednotně vypadající geny zmutované jedince, které dorostou do čtyř metrů, nemají moc větví. Chráníme chudinky sýkorky a brhlíky,

dáváme ji stovky budek. Bude je na co věšet? Betonářská lobby může zareagovat a může začít prodávat betonové sloupy a na ně můžeme věšet ptačí budky. Zní to možná posměšně, možná nadsazeně, ale tímto tempem nebude za chvíli co chránit. Pak lidí vzpomínají, jo, za mých mladých let…

Krajina ruderalizuje, nebo-li druhově chudne.

Kdo z vás viděl, cítil vůni provoněných luk a mezí, které dítě pozná mateřídoušku, heřmánek či šalvěj? Jdete sídlištěm, jdete krajinou obchodních center, jdete současnými zahrádkami. Chudoba. Chudé trávníky, chudé okraje chodníků, to aby včely nikoho nepopíchaly? Čteme v klasické literatuře o provoněných loukách, mezích, jsou tam jmenovány desítky druhů rostlin a nikdo pořádně neví, jak vypadají. Navíc se sází mnoho nepůvodních druhů. Thuje jsou toho důkazem. Všude thuje. Celé ošklivé nepůvodní zelené ploty. Opět nastoupí neznalci a řeknou. Pořád tu nadáváte na to, že není zeleň, já tu mám thujový plot a opět se to nelíbí. Ano, alespoň něco. Ale. Je tam jen thuje a nic více. A mají to téměř všichni. Jednotnost. Vždyť ani nemá cenu cestovat. Všude je to jako přes kopírák… Obchody, ulice, zahrádky, různé rasy lidí… Jednotnost. I toto vše souvisí se stromy.

Bojuji za pestrost krajiny a přírody, za vzdělání lidí v přírodních vědách a bojuji za selský rozum. Protože teď budou psát ouřadové a házet tu paragrafy, nařízeními, důvody a proč a jak. A víte co, těm bych přinesl onen kbelík s polomrtvými netopýry a spícími plchy.

Pavel Švec

 

Báseň, zamyšlení o stromech, o úctě ke stromům jsem trošku poopravil. Text ze mě vypadl během pár chvil. U nás v zoo chráníme slony, gorily, orangutany a bojujeme proti odlesňování Indonésie. A co děláme zde? Projížděl jsem po obslužné silničce v zoo a v místech  kde stály poslední mohykáni velkých  topolů, jsem spatřil jen hromady kmenů a chrastí, obrovské pařezy. Zastavil jsem. a do očí se mi vlily slzy. Apokalypsa. Víte co  je nejhorší? Je to celorepublikový problém. Staré stromy lidem překáží, bojí se jich. Spadne na ně? A kolik lidí zahyne pod koly automobilů?

 

KAM PODĚLA SE ÚCTA?

Tudy cesta nevede.

Stály v pozoru a k nebi tyčily své koruny

tisíce nájemníků zde žilo a našlo domov.

Tisíce nájemníků od hmyzu, ptáků po savce.

Kde je úcta? Známe ještě slovo úcta? Úcta k životu,

úcta ke starým lidem, úcta ke stromům.

 

Desítky let, stovky let. Lužní les tu kdysi stál

a nahý člověk se tu vkročit bál a Vltava si tekla.

Palisády kopřiv bránily vkročení člověka.

Mohutné stromy s duší zadržely mnoho vody,

mnoho povodní, hradba lesů,

hradba lužního lesa bránila škodám, když voda tekla.

 

Prší a déšť zkrápí zem. Provazy vody, jen houšť.

Voda je život a my se jí bojíme. Spoutáváme jí.

To je pláč Země. To je smutek, to je pláč

nad marnotratností člověka.

Voda, voděnka, povodeň!!!

Krása rozvodněné řeky!!!

Zkáza. Život. Zmar. Smrt. Bol. Život!!!

To je ekologie řeky a luhu.

 

Kolik stojí strom!

Kolik stojí životy živočichů?

Kolik?

Poslední mohykáni,

pamětníci vltavského luhu padají k zemi.

Koruny se dotýkaly nebe

a peklo v rukou člověka!

 

Kyslík, zadržení vody v krajině,

stín a chlad v létě.

Zmar! Deset, sto, tisíce stromů

padá k zemi pod vinou člověka.

Bezpečnost? O, Blbče, Blatného čarodějnice

Terrestris se plíží mrtvou krajinou

a její dech páchne po krvi a pachu nadřazenosti člověka!

 

Kolik stojí strom!

Je mi smutno, je mi hanba!

Aleje starých stromů mizí pod řetězy pil

a místo nich se sází mrzáci,

kteří mají v genech napsáno,

že mají omezený růst.

 

Proč? Aby na někoho nespadly?

Aby nebylo moc listí?

Aby v nich nehnízdili ptáci?

Dáme budky!

Ptáci, máte zde budku.

O, budko, kdo v tobě bydlí?

Alibismus člověka!

 

Zatáhla se černá nebesa

a padají proudy vody.

Voda, život a zmar.

Co v přírodě je rukou přírody

zmar, je život!

Kdy to člověk pochopí!!!

Až utone ve vlastní nenasytnosti!